O divadle v Dambořicích

Slovo vedoucí spolku - Jarmila Luskačová

Historie

Tradice amatérského divadla v Dambořicích sahá až do meziválečného období. Dětské divadlo bylo při základní škole naposled provozováno v 60. letech minulého století. Můj manžel hrál v jednom z posledních školních her v roce 1970. Dospělé ochotnické divadlo upadlo 70. letech po neshodách s režimem.  

Na tradici přerušenou po 40 let jsem navázala tak nějak náhodou, když mi moje desetiletá dcera oznámila, že by ráda navštěvovala dětské divadlo v Kloboukách u Brna. Uvědomila jsem si, že tady něco takového již dlouho chybělo, nadchla pro věc místní učitelku matematiky a spolu jsme pak založily v roce 1996 Divadelní kroužek Základní školy v Dambořicích, za podpory ředitelky Anny Ludíkové.

Po 10 letech fungování při ZŠ Dambořice jsme se se změnou ministerských nařízení a vedení školy osamostatnili a začali hrát pod názvem Dětský divadelní kroužek v Dambořicích.  

Od roku 2013 vystupujeme pod novým názvem Spolek 3D - Dětské Divadlo Dambořice a konečně se otevíráme světu skrze naše nové webové stránky.

Spolupráce

Naše zakládající dvojice s Hanou Klodnerovou bohužel vydržela jen dva roky, do jejího odchodu na mateřskou dovolenou. Po nějaké době se dokonce s rodinou odstěhovala z Dambořic, ale i přesto jsme zůstaly dobré přítelkyně a Hanka i její dcery stále patří k našim divákům. 

V roce 1998 jsem začala navštěvovat kurzy určené pro vedoucí dramatických kroužků. Od lektorky Veroniky Rodrigézové, ale i dalších externistů, jsem získala mnoho cenných rad a zkušeností z oblasti scénografie, dramaturgie a experimentálního divadla. Asi po tři roky jsem se k tomuto kurzu v zimě vždy vracela.

Hudebně nás jako první podpořil již v roce 1999 Radim Mayer, místní zapálený hudebník. Poté nám s nahrávkami pomáhal bývalý ředitel místní základní školy, pan Ivan Matějíček.

Na další dva roky mi pomáhala paní učitelka Lenka Prokopcová, do doby než se také odstěhovala. Následně mi od roku 2001 s režií dětí začala pomáhat moje bývala paní učitelka, bývalá damborská herečka, místní knihovnice a v tu dobu stále ještě učící pedagožka paní Božena Horychová.

V roce 2002 s námi krátce spolupracovala i tehdejší družinářka, paní Jiřina Poláčková a dlouhodobou spolupráci s naším kroužkem započal i místní učitel hudební výchovy, pan Pavel Najbr. Ten nám dosud skládá písničky a hudbu k našim divadelním představením. Našim podporovatelem se stal i rocker a fotograf Šimon Luža, který nám ochotně produkuje hudbu a občas nás také fotí. 

V roce 2007, po odchodu paní Horychové, se ke mně přidala učitelka z místní mateřské školy, paní Eva Karásková. Začala také doprovázet kroužek hudebně, což jí vydrželo doposud. 

Zkoušky, představení

Divadlo v Dambořicích se vždy hrálo v místním Katolickém domě, kde hrajeme i my. Dříve jsme měli více prostoru na zkoušení, ale s narůstajícím množstvím kulturních akcí máme na zkoušení na jevišti před premiérou zhruba týden. Zástupkyně společnosti Katolického domu, paní Jitka Kratochvílová, se nám však snaží vyjít maximálně vstříc. 

90% zkoušek se tak odehrává u nás doma v obývacím pokoji. Proto bych na tomto místě ráda poděkovala svému trpělivému a tolerantnímu muži, který nás ještě žádnou zimu nevyhodil na mráz a dokonce mi pomáhá i s tvorbou a přepravou kulis.

Premiéry našich představení jsou zpravidla v květnu, k příležitosti dni matek, či školních výročí. Několikrát jsme také hráli před vánočními svátky a příležitostně hrajeme i v rámci jiných událostí doma nebo v okolí. S organizačními věcmi nám také často pomáhá paní Jitka Lattenbergová.

Všichni členové hrají pro radost a nikdy jsme na naše představení nevybírali vstupné, pouze dobrovolné. Z vybraných peněz pořizujeme kulisy a jiné potřeby pro náš divadelní Spolek. Finance jsou také využity na náklady spojené s naším hostováním a výjezdy za divadlem.

Kulisy, kostýmy a scénář

Jak jsem zmínila na začátku, s divadlem jsme začínali po dlouhé odmlce, což znamenalo že jsme neměli žádné vybavení ani podklady. Za tvorbou většiny kulis jsou podepsané vedoucí spolku, některé věci jsme dostali darem (jako např. historické kousky oblečení, starodávné jupky, sukně či vlněné šátky), jiné pochází přímo z mé domácnosti a co se nedalo vyrobit ani sehnat, tak jsme postupně dokupovali za peníze vybrané z dobrovolného vstupného. Za dobu fungování kroužku jsme si tak pořídili opravdu slušné vybavení.

Prvních pár let jsme měli štěstí a podařilo se nám sehnat vhodné divadelní hry, které prošly pouze drobnými úpravami. Postupem času, zvyšujícími se nároky i počtem dětí jsem zjistila, že když hru pro děti nenapíšu, tak nebudeme moci hrát. Od režisérky a kulisáka jsem se tak stala i scénáristkou. 

Dokumentace

Všechna naše představení jsme se vždy snažili nějakým způsobem dokumentovat. Začínali jsme s videem na VHS kazetách a fotkách z kinofilmů a postupně přešli k digitálnímu zpracování. Zpočátku jsme neměli k dispozici video techniku, a tak jsme si najímali paní z vedlejší vesnice, která měla v tomto oboru živnost. Jak se kroužek začal rozrůstat, dostalo se mi pomoci místních, kteří byli nějakým způsobem aktivní v kulturním dění obce. Představení nám několikrát natáčel Pavel Škrha, poté Roman Horych, Jaroslav Kratochvíl a také můj švagr Milan Janík. V poslední době mi s dokumentací pomáhají i mé děti, syn Ondřej a dcera Kristina. Jednou jsme si nechali video profesionálně zpracovat, ale pro vysoké finanční náklady jsme se opět vrátili k amatérskému zpracování. 

Své první scénáře jsem pro děti přepisovala na elektrickém psacím stroji. Později mi je dcera začala přepisovat na počítači, ale už dostihla technika i mě a já trávím dlouhé hodiny na počítači a tzv. ťukám, jak říká moje rodina. 

Děti

Ve spolku mám děti zpravidla od páte do deváté třídy. Měla jsem i takové, kteří k nám začali chodit už ve čtvrté třídě nebo takové, kteří s námi hráli ještě na střední škole. Od podzimu do jara se týdně scházíme na čtené či hrané zkoušky, zkoušíme kostýmy, děláme úpravy ve scénářích nebo si prostě jen tak povídáme. Snažím se jim zpříjemnit mimoškolní život a dát jim prostor, kde každý může být hvězda. Jsem vedoucí kroužku, režisérka, ale ze všeho nejvíc a nejradši jsem teta, za kterou můžou kdydoliv přijít. Stejně mi nikdo z nich jinak neřekne.

Musím příznat, že se nerada loučím s dětmi z deváté třídy, přirostou mi k srdci. Ale o to jsem raději, když se pak potkáme na ulici a zapovídáme se o tom, jak se jim daří dál v životě a zavzpomínáme spolu na divadlo. 

Teta Jarka Luskačová